Ukrajinské bábušky mají skrytou sílu: odolnost. Rozhodly se zůstat ve svých vesnicích navzdory bojům. Hájily své právo zůstat tam, kam patří, což vyžaduje odvahu,“ uvádí vedoucí aktivit v oblasti psychologické pomoci Lékařů bez hranic Camilo Garcia.
- Když ruská armáda koncem února 2022 převzala kontrolu nad městy a vesnicemi napříč celou Charkovskou oblastí, mezi těmi, kteří nemohli nebo nechtěli opustit své domovy, byli především starší lidé a osoby se zdravotním postižením.
- Ocitli se tak uprostřed bojů. Museli snášet nepřetržité bombardování, sklepy předělali na úkryty a o zbytky jídla se dělili se svými sousedy.
- Nyní, tři měsíce poté, co ukrajinská armáda znovu převzala kontrolu nad tímto územím, místní nadále potřebují zdravotní a psychologickou péči.
- Mezi nejzranitelnějšími jsou starší lidé s demencí nebo psychiatrickými onemocněními, kteří se na začátku války nemohli přesunout do bezpečí, a osamělí lidé, o které se nemá kdo postarat.
- Někteří z nich se rozhodli zůstat ve svých domovech, jiní byli evakuováni do přeplněných hospiců ve městech. Tyto evakuace nadále pokračují.
Zdravotnická zařízení jsou v mnohých oblastech stále poškozená. Měsíce strachu, izolace a násilí, které se odehrávalo v blízkosti jejich domovů, případně i ztráta blízkých, zanechaly na duševním zdraví místních rány. Mobilní kliniky Lékařů bez hranic proto poskytují lidem v regionu všeobecnou lékařskou péči a psychologickou podporu.
Zanedbané chronické nemoci
Většinu pacientů mobilních klinik tvoří starší ženy, z nichž mnohé trpí omezenou pohyblivostí či ztrátou sluchu nebo zraku. Některé z těchto potíží jsou důsledkem vyššího věku, jiné jsou způsobeny neléčením chronických onemocnění, jako je hypertenze a cukrovka.
„Setkáváme se s?pacienty trpícími velmi vysokým tlakem – například 200 na 100, zatímco běžná hodnota je 120 na 80,“ říká vedoucí lékařského týmu Lékařů bez hranic Gino Manciati. „V běžných podmínkách by tito pacienti byli hospitalizováni. Tady to ale zkrátka není možné,“ dodává.
Neléčená hypertenze může způsobit vážné komplikace, včetně ztráty zraku, selhání ledvin, neurologického postižení a v krajním případě vede i k náhlé smrti.
Zdravotní stav mnohých pacientů se kvůli stresu z války a nedostatku lékařů, zdravotních sester a léků vymkl kontrole. Místní pacienti s cukrovkou neměli přístup k lékům a nedostatek potravin jim znemožnil kontrolu nad vlastním stravováním, což vedlo ke zhoršení jejich příznaků.
Jednou z pacientek, která se během války stala prakticky závislou na pomoci druhých, je Maria. Potíže s chůzí se u ní objevily poté, co po dobu několika měsíců nemohla léčit svou cukrovkou. „Přišli jsme sem (na kliniku, pozn. red.) kvůli babičce. Třese se a bolí ji hlava,“ dodává Mariina dcera Tonya, která se doma stará o ochrnutého manžela.
„Jedna starší žena šla na naši kliniku půl hodiny pěšky. Pro člověka, který má problémy s chůzí to není snadný úkol. Překvapilo mě, že tam nepřišla vůbec kvůli sobě, ale sháněla léky pro manžela,“ pokračuje Manciati. Podle lékaře se nejedná o výjimku, starší ženy přicházejí na kliniku Lékařů bez hranic z velké dálky nejen z vlastní potřeby, ale i kvůli svým partnerům či dětem, kteří se tam sami nemohou dostat.
Duševní zdraví
„Když ráno 24. února nastala válka, seděla jsem tehdy u okna,“ vypráví 68letá Raisa, která od února zůstala ve své rodné vesnici Jakovenkove. „Slyšela jsem hlasité výbuchy, na obloze jsem uviděla oblak prachu, zatímco se řady tanků začaly pohybovat vpřed. Když jsme pochopili, že to všechno neskončí za jeden den, snažili jsme se vymyslet, co dál – co budeme jíst a jak obstaráme zahrádky. Snažili jsme se zvyknout si na situaci, ale na takové množství ostřelování se zvyknout nedalo. Střílelo se tady dnem i nocí. Bylo to hrozné,“ vzpomíná Raisa, která vyhledala psychologa, protože má nadále problémy se spánkem.
Tým Lékařů bez hranic učí pacienty, jak například zvládat stres, přičemž tyto nástroje jim mají pomoci stabilizovat krevní tlak, zvládat úzkosti a záchvaty paniky. „Špatně spím, jsem z toho vyčerpaná,“ říká sedmdesátiletá Valentyna z Vasylenkova. Její syn Roma zemřel na následky zranění způsobené nášlapnou minou. „Válka mi vzala zdraví a syna. Teď je pryč a můj život tak skončil. Probouzím se hrůzou a vidím ho stále před sebou,“ dodává.?
Starší ženy, které přicházejí na kliniku Lékařů bez hranic, se cítí izolované, opuštěné a osamělé. Truchlí nad ztrátou blízkých a života, který znaly. „U těchto žen vyvolává úzkost především pocit, že ztratily smysl života a pociťují beznaděj. Cítí, jako by jim ty poslední roky života byly ukradeny a musí si znovu vše vybudovat od nuly,“ uzavírá vedoucí aktivit v oblasti psychologické pomoci Lékařů bez hranic Camilo Garcia.
Text a fotografie: Lékaři bez hranic