Lékaři bez hranic zachraňují životy již 50 let. Jejich práce je ale stále plná výzev

Lékaři bez hranic zachraňují životy již 50 let. Jejich práce je ale stále plná výzev
Nevíme jistě, zdali slova dovedou pokaždé zachránit život. Je ale nad slunce jasné, že mlčení zabíjí. Toto pronesl před více než 20 lety lékař James Orbinski, tehdejší mezinárodní prezident Lékařů bez hranic. Symbolická slova zazněla při převzetí Nobelovy ceny za mír v roce 1999
  • Pod vlajkou organizace se 22. prosince 1971 spojili lékaři i novináři. Tím dali vzniknout dvěma hlavním pilířům své práce – léčit, ale také přinášet svědectví.
  • Lékaři bez hranic pracují uprostřed krizí – ať už způsobených člověkem nebo přírodou. V minulosti zasahovali například během genocidy ve Rwandě, zemětřesení na Haiti nebo konfliktu v Afghánistánu.
  • Mezinárodní organizace každoročně pomáhá milionům pacientů. Aktuálně má přibližně 500 projektů ve více než 80 zemích světa.

Nevíme jistě, zdali slova dovedou pokaždé zachránit život. Je ale nad slunce jasné, že mlčení zabíjí.“ Toto pronesl před více než 20 lety lékař James Orbinski, tehdejší mezinárodní prezident Lékařů bez hranic. Symbolická slova zazněla při převzetí Nobelovy ceny za mír v roce 1999.

Léčit i přinášet svědectví

Na úplném počátku stáli dva francouzští lékaři, Max Récamier a Bernard Kouchner. Na konci 60. let odjeli v barvách Červeného kříže do Biafry, regionu dnešní Nigérie. Tam tehdy probíhala občanská válka. O utrpení tamních obyvatel nikdo nevěděl. To se lékařům podařilo změnit – mluvili s médii, poskytovali rozhovory, prolomili ticho. Společně poté s dalšími zdravotníky a novináři založili novou humanitární organizaci – Lékaře bez hranic. Před padesáti lety ji tvořila hrstka lidí, dnes jde o hnutí čítající více než 60 tisíc spolupracovníků.

Lékaři bez hranic od té doby působili v desítkách zemí po celém světě. V roce 2020 jich bylo celkem 88. Péči poskytovali lidem zasaženým ozbrojenými konflikty, epidemiemi, přírodními katastrofami či zkrátka těm, kteří by jinak na pomoc nedosáhli. Snažili se pomoci podvyživeným v Etiopii v 80. letech, byli svědky genocidy ve Rwandě, ošetřovali zraněné po zemětřeseních na Haiti nebo pečovali o nakažené ebolou. Přehled těchto milníků organizace shrnula ve speciálním krátkém videu.

Hrdinové jsou místní

Páteří organizace jsou místní lidé, tedy ti, kteří pomáhají v zemi svého původu. Představují přibližně 90 % všech spolupracovníků v terénu. Zdravotní sestra Martina Jurigová, která byla s Lékaři bez hranic již na pěti misích, potvrzuje, jak klíčová role místních opravdu je. „Já se jako hrdinka necítím. To jsou ti, co na místě – tam, kam my jedeme na nějakou chvíli pomáhat – žijí už několik let nebo celý život. Projekty mohou pokračovat právě díky nim i potom, co my odejdeme.“

Neutralita, nestrannost a nezávislost

Do nemocnic Lékařů bez hranic zbraně nepatří. To, co je chrání, jsou výsledky jejich práce
a hodnoty, na kterých stojí. Svou pomoc poskytují nestranně a neutrálně. Brány zařízení jsou otevřené všem lidem bez ohledu na jejich původ, náboženské vyznání či na to, na které straně konfliktu stojí. Lékaři bez hranic využívají takzvaný vyjednávaný přístup, kdy komunikují se všemi přítomnými v dané oblasti. Finanční nezávislost, která je dána tím, že téměř
100 % příjmů pochází od soukromých dárců, toto vyjednávání většinou usnadňuje.

Martina Jurigová před lety na své misi v Sýrii pečovala například i o bojovníky skupiny Islámský stát. „Já jsem s tím dilema nikdy neměla, považovala jsem to za automatické. Ať už mi přivezou pacienta tady v Česku nebo na misi. Zdravotník tam není od toho, aby kohokoli soudil, jeho prací je pacienta zkrátka ošetřit. Ostatně, pídit se po tom, co je ten nebo onen pacient zač – pro to ani není prostor,“ vysvětluje Jurigová.

Útoky na zdravotnictví a jiné výzvy

Organizace neustále čelí mnoha výzvám. Jedna z nich se za posledních padesát let nezměnila. Tu představují útoky na zdravotnická zařízení, jejich personál i pacienty. Roku 2015 letectvo Spojených států amerických bombardovalo nemocnici v afghánském Kundúzu. Tehdy přišlo
o život 42 lidí. Před půl rokem byli zavražděni tři spolupracovníci Lékařů bez hranic v etiopském Tigraji. Seznam těchto událostí je ve skutečnosti mnohem delší. Jen v letošním roce Světová zdravotnická organizace (WHO) celosvětově evidovala již téměř 800 takových útoků.

Humanitární praxe bude také vždy o těžkém rozhodování. Obrovské potřeby na straně jedné, limitované lidské a finanční zdroje na straně druhé. „Další časté dilema představuje rozhodnutí, zda mlčet, a zachovat si tak přístup k pacientům, nebo promluvit a riskovat vyhoštění ze země,míní ředitelka české kanceláře Lékařů bez hranic Sylva Horáková.

Má to smysl?

Podle Horákové se nedá odhadnout, kde bude organizace za dalších 50 let. Jedním dechem však dodává: „Přála bych Lékařům bez hranic, aby nebyli zapotřebí. Znamenalo by to, že na světě by už žádné humanitární krize nebyly. To se ale pravděpodobně nestane, takže já osobně přeji organizaci a našim pacientům bezpečnější prostředí, bez útoků na nemocnice i zdravotníky samotné. Humanitární a zdravotnická pomoc má smysl, protože lidský život je jednoduše to nejcennější, co máme,“ uzavírá.

Česká kancelář Lékařů bez hranic byla založena v roce 2006. Funguje již 15 let. Bez pravidelné finanční podpory by Lékaři bez hranic své projekty nemohli realizovat. Po celém světě organizaci podporuje okolo 7 milionů dárců, v České republice to je více jak 70 tisíc.

Text a fotografie: Lékaři bez hranic

Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!