Děti, které kdysi tvořily první obyvatele SOS vesničky v brněnských Medlánkách, už samy dorostly do věku rodičů. Toto zařízení pro pěstounskou péči totiž letos oslavilo dvacáté výročí vzniku. Samotná myšlenka SOS vesniček rozšířených po celém světě je ještě o několik dekád starší.
Po druhé světové válce bylo v Evropě po všech směrech co napravovat. Samostatnou kapitolu tvořily opuštěné děti, začasté váleční sirotci.
Rakušan Hermann Gmeiner tehdy přišel s modelem, jak vytvořit prostředí co nejpodobnější rodině: matka s dětmi žije v samostatném domě v podpůrném prostředí vesničky. První takovou založil v rakouském Imstu v roce 1949. Určitě by měl radost, kdyby věděl, že dnes jeho nápad funguje a pomáhá v bezmála 140 zemích světa.
Zejména v rozvojových lokalitách poskytuje mezinárodní organizace SOS Kinderdorf International kromě pěstounské péče o opuštěné děti také zdravotní péči nebo humanitární pomoc a provozuje školky a školy v místech, kde by budoucí generace jinak zůstala bez vzdělání.
Národ dětem
V 60. letech minulého století začaly myšlenky na vytvoření alternativy pro děti v ústavní péči, vyrůstající mimo stabilní rodinné prostředí a trpící emocionální deprivací, silněji rezonovat i v Československu.
Jejich propagátory byly výrazné osobnosti české psychologie a pediatrie v čele se Zdeňkem Matějčkem a Jiřím Dunovským. V roce 1968 zakládají Kruh přátel SOS dětské vesničky, a když pražští manželé Semrádovi po zhlédnutí pořadu o opuštěných dětech a o rakouské péči přinesou do banky 500 korun, aby přispěli na stejný projekt v ČSSR, fakticky tak odstartují sbírku, na jejímž kontě se během dvanácti měsíců shromáždí více než 28 milionů korun – v přepočtu na dnešní prostředky asi půl miliardy.
Během pár let tak vyrostly první dvě české vesničky u Karlových Varů a ve Chvalčově. Do země se koplo i v Brně, ale tam projekt přerušil další dějinný vývoj.
Soudruzi sobě
V rámci normalizačních procesů jsou areály SOS vesniček i veškerý majetek organizace znárodněny. Na projekt se tak v Brně mohlo navázat až po revoluci, kdy se obnovenému sdružení vesničky zase vrátily, a to včetně pozemků v Medlánkách, respektive alespoň jejich dosud nezastavěné části. Finanční prostředky zabavené komunisty už ale sdružení nikdy nevidělo.
Na rozdíl od úspěšného „fundraisingu“ na přelomu 60. a 70. let, kdy se do národní sbírky zapojili zaměstnanci fabrik, skauti i důchodci nebo základní školy, bylo v 90. letech sehnat finance od dárců mnohem těžší. Neziskových a charitativních organizací o jejich pozornost soupeřilo hodně.
Medlánecká vesnička tak nakonec první obyvatele vítala až v roce 2003. V té době ještě SOS vesničky fungovaly podle původního modelu ze 60. let: organizace vybírala a školila pěstounky, které pak žily ve vesničce a přijímaly do své péče čtyři až šest dětí, zejména větší sourozenecké skupiny.
Dnes se tento přístup změnil a domy, kterých je v Medlánkách k pronájmu devět (desátý slouží jako školicí centrum), zabydlují rovnou pěstounské rodiny. Těch tu dnes žije osm (s pětadvaceti dětmi). Dalších 65 rodin s 84 pěstounskými dětmi z celého Jihomoravského kraje doprovází brněnská pobočka SOS vesniček na dálku.
Zajímavost na závěr
Dnes už SOS dětské vesničky nesměřují svou pomoc jen k náhradním rodinám dětí, ale podporují ještě v zárodku problému jejich vlastní rodiny, aby rodiče překonali krize, které jim znemožňují řádnou péči. Kromě toho organizace rozšířila svoje portfolio služeb třeba o dům na půli cesty, pomáhající dětem, které nevyrůstají v biologické rodině, přejít do samostatného dospělého života.
Zdroj: TZ Cosedeje.Brno.cz
Foto: Medlánecká SOS vesnička letos oslavila dvacáté výročí vzniku. Foto: archiv SOS Dětské vesničky